Filipíny - ostrovy Camiguin a Siargao

Když jsem přemýšlela, kam na Filipínách tentokrát, byla jsem limitovaná především počasím. Jela jsem tam primárně na veletrh do Manily, který se odehrával koncem září, což je na většině Filipínského území ještě období monzunů. Po mohutném googlování a vznesení dotazu na oblíbené Lonely Planet forum jsem se rozhodla pro návštěvu 2 malých ostrůvků na jihovýchodě země, neboť tam mělo počasí fungovat přesně opačně, čili v září tam ještě mělo být pěkně. Trochu jsme se s kamarádkou obávaly bezpečnostní situace, protože když se na “západě” řekne Mindanao, všichni se zděsí a vybaví si teroristy a únosy. Je pravda, že na velké části Mindanaa operuje separatistická skupina New People's Army (NPA) a do spousty oblastí nedoporučují cizincům cestovat ani místní. Nicméně zrovna část mezi Cagayan de Oro (do kterého jsme přiletěly z Manily) a Surigaem (odkud jsme odjížděly trajektem na druhý ostrov - Siargao) se považuje za bezpečnou.

Oba ostrůvky jsou relativně špatně dostupné, takže unikají hlavnímu turistickému proudu. Ale kdo ví, oba mají velký potenciál a s rozvojem pozemní i letecké infrastruktury se možná ještě dožijeme toho, že to tam bude vypadat jako na neslavně proslulém Boracay. Ale třeba taky ne, protože tak, jak jsme ostrůvky zažily my v září 2012, tak by měly zůstat…

Vnitrostátání letenky jsme si koupily přes internet ještě před odletem. Letecká společnost Cebu Pacific funguje docela dobře, přes jejich web se dá platit i zahraniční kartou. Letenky nebyly drahé, jedna stála necelé 2000 Kč, jen ze Siargaa se nedalo letět do Manily napřímo, takže jsme musely přes Cebu, což se pak trošku prodražilo. Ale zase za to pohodlí, kdy jsme odlétaly přímo z ostrova a nemusely se štrachat zpět na pevninu do Surigaa, to určitě stálo.

Z Manily jsme letěly přímo do Cagayan de Oro, kde jsme se vůbec nezdržely, vzaly taxi na autobusové nádraží (nikdo nemluvil anglicky, takže to bylo trochu komplikované, ale asi po půl hodině jsme to zvládly) a odtam jsme jeli busem do městečka Balingoan (cca 4h), odkud odjíždí trajekt na Camiguin (cca 3-4h, rozvrh odjezdů je velmi nejistý). Po vylodění v přístavu Benoni na Camiguinu jsme chytly jednu z džipney a nechaly se odvézt do města Mambajao (asi 1h). Odtam tříkolkou (cca 30 min) do předem zajištěného ubytování v Camiguin Action Geckos – velmi poklidný a příjemný resort vlastněný trochu zvláštním párkem Němců (ona 25 let, on přes 60:-)).

V resortu jsme potkaly poprvé od odjezdu z letiště v Cagayan de Oro další bělochy, především potapěče (byl to překvapivě docela příjemný pocit :-)). Resort je na filipínské poměry trochu dražší, ale na Camiguinu není mnoho možností pěkného a čistého ubytování, takže jsme peníze zas tak moc neřešily. Navíc je hned u pěkné pláže s černým pískem, má moc příjemnou terasu s posezením a poskytuje i služby CK – můžete si přes ně zajistit nejrůznější aktivity v okolí. My jsme využily možnosti výletu na mini ostrůvek White Island, kde si můžete užít krásně bílého písku, který se jinak na Camiguinu vůbec nevyskytuje. Ne nadarmo se Camiguinu říká “Born of Fire” (zrozen z ohně) – je to ostrov s nějvětším počtem sopek na km2 ze všech ostrovů na světě! Na všech plážích je písek tmavý právě po erupcích místních sopek.

Další den jsme si půjčily motorky (Iva jela s řidičem, já samostatně, měli pouze poloautoamaty, takže je potřeba řadit nohou) a objely jsme celý ostrov. Na JZ ostrova stojí za návštěvu rezervace, kde pěstují (nebo chovají, když je to vlastně tvor? :-)) obří zévy, které dosahují až 2m. Dostanete průvodce, který vám vysvětlí, jak to funguje, a při šnorchlování vám ukazuje cestu. Je to docela zážitek si nad těmi obřími škeblemi jen tak šnorchlovat, mají krásné fosforové barvy a jakmile vás spatří, bleskurychle se zavírají. Kdybyste do nich strčili ruku, budou vám ji muset amputovat, tak pozor! :-) Mimojiné jsme tu viděly nejhezčí korály z celého pobytu, takže to ne úplně malé vstupné za to určitě stojí.

Náš třetí výlet na Camiguinu bylo zdolání 2. nejvyšší sopky na ostrově, Mt. Hibok-Hibok (1332 m). Vzhledem k tomu, že se vychází téměř z nuly, cesta je (především ke konci výstupu) opravdu hodně prudká a jde se až navrchol tropickým lesem s velkou vlhkostí, jednalo se o dost slušný fyzický výkon. Cesta nahoru nám trvala téměř 4h a dolů asi 2,5 – část jsme sjížděly po zadku, protože jak bylo vlhko, tak ta strmá kamenitá cesta strašně klouzala.

Na Camiguinu jsme chtěly zůstat ještě aspoň jeden den, ale v noci přišel tajfun, který nás tak vyděsil, že jsme se ráno sbalily a odjely směrem k druhému cíli – ostrovu Siargao u SV cípu Mindanaa.

Bohužel kvůli zpoždění trajektu z Camiguinu (trajektová doprava na Filipinách je specifická velkou nehodovostí s obvykle vysokými počty mrtvých - ke kterým přispívá i fakt, že spousta místních neumí plavat- a velkou nespolehlivostí v časech odjezdů) jsme se na pevninu dostaly až odpoledne a nestihly se tak na jeden zátah přepravit do přístavu Surigao, jak jsme původně plánovaly. Z Balingoanu do Surigaa nejede přímý bus a musí se přestoupit v městě Butuan zhruba v půli cesty (asi 3 h z Balingoanu). Do Butuanu jsme přijely už za tmy a bus nás vyhodil do tmy tmoucí na autobusovém nádraží někde za městem. To bylo poprvé a naposledy, co jsme se necítily úplně bezpečně. Nikde poblíž žádný cizinec, okamžitě se kolem nás vytvořil chumel místních tuktukářů, kteří se překřikovali, ani slovo anglicky… Vybraly jsme toho, co nám dle vzhledu přišel “nejbezpečnější”, nacpaly se se všemi bágly do tříkolky a v ruce třímajíc pepřáky jsme se modlily, aby neodbočil do jedné z tmavých uliček, které jsme míjeli… Naštěstí se Filipínci opět předvedli v dobrém světle jako čestní a milí lidé – nejen že nás řidič za 10 min vyhodil před jedním z hotelů v centru, ale ani se nesnažil měnit dohodnutou cenu a účtovat si noční přirážku. Na hlavní třídě nás překvapily kvanta fast foodů – místních i zahraničních. Globalizace je prostě neúprosná... Hotel nebyl nejlevnější, což nás taky překvapilo, protože ve městě snad nebyl ani jeden cizinec, kvalita nic moc a na Filipíny opravdu vysoká cena (asi 350 Kč/os/noc bez snídaně).

Ráno jsme si přivstaly a jedním z prvních busů pokračovaly do Surigaa (cca 2,5h). Odtud trajektem (“fast ferry” jede 4h) na ostrov Siargao. Na trajektu jsme potkaly první 2 cizince po cestě. Po vylodění v přístavu Dapa na Siargau jsme narazily na problém s odvozem do hlavní a jediné turistické zóny na ostrově (okolo vesnice General Luna) – jednak samozřejmě nikdo nemluvil anglicky, ale především na ostrově neexistuje hromadná doprava, nebo pokud ano, tak my jsme ji nenašly. Samozřejmě všichni, co nám nabízeli odvoz, chtěli vydělat a vzhledem k tomu, že na ostrov jezdí snad výlučně surfaři, jsou zvyklí na to, že jim na vysoké ceny lidi skáčou. To však ne my, takže jsme nakonec srazily cenu (i kvalitu) odvozu na minimum a po skoro hodině jsme se konečně kodrcaly rychlostí hlemýždě v přeplněné prastaré tříkolce směr General Luna.

Tahle malá vesnice o pár chatrčích zažívá velký boom díky právě surfařům z celého světa (především Austrálie a severní Evropy). Strašně nás překvapilo, kolik cizinců (mužů) se sem stěhuje, pořizuje si tu nemovitosti i přítelkyně případně manželky a rodiny. Stejný nápad měl dokonce i jeden náš krajan, který si kousek od našeho ubytování (Patrick´s) vybudoval 3 vilky, které pronajímá turistům. Příběhy přistěhovalců jsou jako přes kopírák – muž dostane krizi středního věku, zkrachuje mu manželství, má už dospělé děti a dostatek peněz, prodá firmu (popřípadě něco jiného) a odstěhuje se sem, kde si nabrnkne mladou Filipínku, s níž si pořídí druhou rodinu, vybuduje nějaké to ubytování či vymyslí jiný business, aby už nemusel nic moc dělat a uživilo ho to. A žije happy ever after :-)

Na Siargau jsou nádherné pláže s palmami a křišťálovou tyrkysovou vodou jako vystřižené z magazínů cestovních kanceláří. Malý problém je, že jsou velmi mělké, takže je těžké ve vodě nedosáhnout, a je tu velký odliv. Nicméně na relax na pláži pod palmou, čtení knížky a poslouchání hudby je to ráj. Skoro každý večer jsme vyrážely na procházku do “centra”, které sestává z pár stánků se suvenýry (mezi nimiž najdete např. i nádherné ručně dělané šperky za super ceny) a z osvětlené promenády podél pobřeží, kterou lemují stánky s občertvením. Jeden, bohužel si nepamatuji název, měl naprosto vynikající grilované kuře s hranolky, na které, v kombinaci se studeným pivem, jsme si za ten týden tady vyloženě vypěstovaly závislost.

Na Siargau je zvláštní to, že kromě General Luny je totálně neturistické. Veškerý turistický ruch tu souvisí s break Cloud 9 (místo, kde se lámou vlny, které je ideální na surfování) a snad všichni ostatní turisté krom nás byli surfaři. Vždycky se strašně divili, proč jsme se na ostrov trmácely, když nesurfujeme. Nicméně Siargao má co nabídnout i nesurfuřům - kromě nádherných pláží a odpočinku jsou to fotogenické okolní miniostrůvky (náš nejoblíbenější byl Guyam island), hornaté vnitrozemí s kokosovými plantážemi, kompletně turisticky neobjevené oblasti s malými vesničkami s chatrčkami z palmových listí a všudypřítomných vítajících dětiček nebo divoké pláže s hornatým pobřežím na severovýchodě. Kdybych sem ještě někdy jela, ubytovala bych se tady, protože ty pláže se zelenými horami na pozadí jsou tak krásné, že bych se celé dny mohla kochat jen tím výhledem. Strašně mi to připomínalo panoramata pláží z Havaje... Kdybyste někdo toužil po totálním, ale opravdu totálním úniku mimo civilizaci, dejte mi vědět a já vám doporučím jedno malinké ubytování (mají jen 3 chatky) u téhle pláže.

Za zmínku také stojí celodenní lodní výlet k souostroví Bucas Grande, kde se nachází rozsáhlý jeskynní komplex s lagunami a vápencovými skalami (vč. známé Sohoton Cave). Rezervací se projíždí na loďce, proplouvá se kanály a jeskyněmi, skáče se do vody ze skal a když máte štěstí (podle počasí a období), můžete si zaplavat v jedné z lagun obklopeni mračnem nežahavých medúz.   

Siargao se svou uvolněnou surfařskou atmosférou byl po velmi klidném Camiguinu vítaným zpětřením, seznámily jsme se tam se spoustou fajn lidí, se kterými jsme dodnes v kontaktu. Všichni surfaři se na ostrov i přes jeho špatnou dostupnost vrací, někteří tam byli třeba už po dvanácté. Věřím, že ani pro nás to nebyla poslední návštěva tohoto krásného místa a už se těším na příště!

Text a foto: Lucie Červinková